Rendrování neboli rendering se v angličtine nazýva i to, když kreslíte tužkou na papír a pak stínujete.
U nás se mezi architekty rozmohla neblahá soutěž, kdo víc hyperrealisticky vyrendruje a zvizualizuje svůj návrh. A začína to už na škole, v programech jako jsou Vray, Artlantis, Maxwell, Keyshot, Cinema, Blender, Modo, 3ds Max, Rhino, Octane, Maya a její Mentalray nebo Houdini a jeho Mantra a mnoho dalších… Mimochodem, všechny vyjmenované jsem zkusil a strávil několik desítek hodin nad výstupy z těchto programů. Během celého studia vysoké školy i v praxi jsem s těmito programy přicházel do kontaktu. Testoval jsem je a hledal, který je nej v poměru cena–čas–kvalita výstupu–složitost procesu.
Jako student jsem měl vždy klienta–architekta = vedoucího zadání, který chtěl vždy nakonci vidět co nejreálnější obraz. To mě pak vedlo k myšlence, že to tak chtějí i laici. Jenomže to tak není. Laici chtějí vidět své benefity zhmotněny a to hezky. Rozhodně nechápou, když jim ukážu hyperreálné materiály. Neumí si totiž představit ve vizualizaci, jak by to pro ně bylo prospešné. Nečtou své benefity. A myslí si, že kupují produkt= návrh materiálů a stěn, nikoliv službu architekta= jejich potřeby zhmotněny do konstrukcí. Další problém je, že rendering trvá dlouho (nebo krátce, pokud to umíte a pak je potřeba náležitě zaplatit). Jenže to málokterý klient v soutěži, studii, v urbanizmu, u rodinného domu, rekonstrukce, interiéru, nebo zahrady potřebuje nebo chce.
A to se pro mne změnilo hned ve dvou momentech, že to klient-laik takto nepotřebuje.
První byl, když nám klient (v mé architekonické praxi) reklamoval odlesk a zabarvení plechu na fasádě na základě toho, že ve vizualizaci, kterou jsme mu dodali, měl vyrendrovaný plech jiný odlesk.
Zkusili jste si někdy vyrendrovat koncept i když ve fázi konceptu neznáte ještě potřebné detaily návrhu a hyperrealita rendrované vizualizace stojí právě na nejmenších detailech?
Zažil jsem, že při návrhu interiéru, kde jsme na první konzultaci chtěli s klientem probrat prostor a základní rozvržení prvků, jsme pro hyperreálnou představu vložili i modrý koberec s vysokým chlupem. Klient byl tehdy schopen 2 hodiny diskutovat nad tím, že takový koberec tam rozhodně nechce. Darmo jsme mu říkali, že je to v této fázi zkratka. Koberec vypadal reálně do nejmenšího detailu a on se na něj jednoduše upnul jako na hotovou věc.. Tehdy jsem pochopil, že přílišná realita vizualizace je ve fázi průběžných konzultací s klientem spíše naškodu.