Disertační Speciál

Autor: Dalibor Dzurilla

Tento dokument shrnuje klíčové teoretické a praktické závěry vyplývající z disertační práce a související přednášky, zaměřené na využití digitálního skicování (DAS) jako komunikačního nástroje mezi architektem a klientem.

Výzkumná otázka práce byla: "Jak může aktivní digitální skicování (DAS) zlepšit srozumitelnost návrhu v dialogu mezi architektem a klientem?"

Cílem práce bylo prozkoumat komunikační propast mezi expertem (architektem) a laikem (klientem), která často vede k neúspěšným projektům. Výzkum byl postaven na smíšeném designu (mixed-method research), který propojil teoretickou rešerši s praxí skrze systematickou inventuru nástrojů, kvalitativní rozhovory, kvantitativní dotazníky a experimentální případovou studii.

Klíčovým závěrem je, že efektivita komunikace nezávisí na konkrétní technologii (nástroji), ale na metodice architekta. DAS není jen nástroj, ale komunikační technika. Úspěch spočívá ve schopnosti architekta facilitovat "designovou konverzaci" a přizpůsobit se klientovi, čímž se jeho role mění z technického vykonavatele na empatického průvodce procesem.

Jako teoretický rámec pro uchopení problému byl vytvořen "4D Blueprint", který propojuje technologii, komunikaci a proces navrhování. Skládá se ze čtyř hlavních pilířů:

Tento rámec čerpá mimo jiné z následujících klíčových teorií:

Výzkum přinesl následující klíčová zjištění:

Z výzkumu (slajdy 12 a 14) vyplynula sada klíčových kritérií, která definují efektivní DAS nástroj pro komunikaci s klientem. Důraz je kladen více na podporu dialogu než na technickou dokonalost výstupu.

Analýza 4D Blueprint byla rozšířena o budoucí paradigma AI, které zásadně promění roli architekta a nástrojů.

Rámec 4D Blueprint ukazuje, že zatímco pilíř "Digital Sketching Technique" je závislý na médiu (nástroji – jeho interaktivitě, kognitivní zátěži, reprezentaci), ostatní tři pilíře jsou "média-nezávislé":

Tyto pilíře jsou založeny na lidských dovednostech a metodice, nikoli na technologii.

V blízké budoucnosti bude AI fungovat jako pokročilý asistent a automatizátor:

V éře AGI se role AI mění z asistenta na aktivního účastníka:

Dotaz (Kateřina Sýsová): Jakým způsobem lze zjištění z práce a propojování praxe s teorií implementovat do výuky na architektonických školách?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Je nutné rozšířit výuku nad rámec samotného navrhování a explicitně učit studenty dovednostem komunikace a facilitace. Můj teoretický rámec "4D Blueprint" slouží jako metodika, jak tyto aspekty (psychologii klienta, vedení dialogu) strukturovaně uchopit. Ve výuce je třeba zavést více workshopů simulujících reálnou interakci s laickým klientem.

Dotaz (Juraj Jurík): Jaká byla tvoje osobní motivace? Co tě nakoplo k sepsání disertace na tohle téma?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Vzniklo to z frustrace z vlastní praxe. Cítil jsem, že klientům nedokážu předat myšlenku jen přes 2D výkresy, že jsou zmatení. Objevil jsem "Habitus Shock" a zjistil, že je to reálný, popsaný jev. Začal jsem hledat nástroje, jak ten šok zmírnit, a viděl jsem ty "aha momenty", když klient návrh konečně pochopil (např. ve VR). Těch 13 let v byznysu bylo o hledání řešení tohoto problému.

Dotaz (Juraj Jurík): Jak moc velkou roli hraje u nástrojů jako VR (HMD) tzv. "wow effect"? Nevyprchá ten efekt, až to bude běžné, a nezůstane pak jen ta funkčnost?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Je to skvělý postřeh. "Wow effect" (ohromení) tam určitě je, zvlášť u laického klienta, a může zkreslovat hodnocení. Ale já rozlišuji "wow effect" od "aha effectu" (pochopení). I když "wow effect" časem vyprchá, ten "aha effect" – to okamžité prostorové pochopení – zůstane. A to je ta klíčová funkční hodnota, o kterou mi v práci šlo.

Dotaz (Martin Hart): Mluvil jsi o tom, že v procesu navrhování hodně záleží na architektovi, jak facilituje tu debatu. Dokázal jsi rozklíčovat, jaké jsou ty úspěšné strategie té facilitace?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Ano, je to kombinace dvou hlavních parametrů: být "průvodcem" (guide) a zároveň "partnerem" (partner). "Průvodce" znamená, že architekt aktivně vede proces, má vizi, nastavuje cíle a přináší expertní invenci. "Partner" znamená, že empaticky naslouchá, reaguje a překresluje podněty klienta. Kdyby byl jen "partner", vznikne chaos a klient si "nakreslí" nesmysl. Kdyby byl jen "průvodce", klient se stane pasivním a nerozumí. Úspěšná strategie je v neustálém balancování těchto dvou rolí – v podstatě je to praktická aplikace té "Designové konverzace".

Dotaz (Martin Hart): Je rozdíl, jestli architekt jen reaguje na klienta a překresluje, nebo jestli sám přichází s vlastní invencí?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Přesně tak, to je ten rozdíl mezi rolí "partnera" (jen překresluje) a "průvodce" (přináší invenci). Architekt musí dělat obojí. Musí přinášet vlastní invenci, protože klient je laik a nevidí všechny souvislosti. Ale zároveň musí reagovat na klienta, aby ho udržel v procesu a aby byl návrh relevantní.

Dotaz (Martin Hart): Pozoroval jsi na sobě během experimentu, že bys měnil strategii facilitace podle toho, s kým mluvíš (s laikem vs. s designérem)?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Určitě. Bylo to naprosto rozdílné.

Dotaz (Martin Hart): Narazil jsi na nějaké úspěšné strategie, jak ten "Habitus Shock" u klientů snižovat?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Hlavní strategií je transparentnost procesu. Přesně to, co DAS umožňuje – skicovat s klientem, ukazovat mu, jak přemýšlím, a nechat ho do toho vstupovat. Tím se z "magie" stává srozumitelný proces. A druhou strategií je imerzivní perspektiva – VR nebo SVR okamžité překoná nutnost chápat půdorys. Klient to prostě vidí a zažije "aha moment". Je to demystifikace celého procesu.

Dotaz (Martina Jansová): Bylo by zajímavé sledovat, zda klienti, kteří prošli tímto procesem (co-ideací), pak zpětně lépe rozumí i těm 2D výkresům, zda se "vzdělali".

Odpověď (Dalibor Dzurilla): To je skvělý postřeh a ideální téma pro navazující výzkum. Já jsem to explicitně neměřil, ale z pozorování laické klientky (CLP) jsem ten pocit měl. V experimentu jsem viděl, jak po práci ve 3D (VR) najednou začala lépe chápat, co vidí na 2D tabletu (DT). Začala chápat tu abstrakci půdorysu. Takže ano, věřím, že DAS má obrovský vzdělávací potenciál – klient se během procesu učí "číst" architektonické výkresy.

Dotaz (Martina Jansová): A druhá věc, jak moc byly ty nástroje "user friendly" pro tebe jako architekta? Jak moc jsi byl schopen se soustředit na klienta a nemyslet na to, jak se co ovládá?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): To je klíčový bod. Jakmile je tam vysoká kognitivní zátěž spojená s ovládáním nástroje, celá komunikace selhává. U iPadu (DT) to bylo přirozené, tam jsem o nástroji nepřemýšlel. U VR (HMD) jsem musel přemýšlet nad ovládáním, což narušovalo "flow". A u SVR to bylo nejsložitější na ovládání. Z toho plyne, že jednoduchost a intuitivnost rozhraní (minimalizace kognitivní zátěže) je absolutně zásadní podmínkou pro to, aby DAS mohl jako komunikační technika vůbec fungovat.

Dotaz (Juraj Jurík): Máš osobnú skúsenosť s perom, ktoré fyzicky kreslí na papier, ale zároveň to prenáša aj do digitálnej skice?

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Jo, jo to jsem dělal vlastně na začátku, je to nějaký Wacom, nebo možná je ich aj viac, vlastně těch nástrojů. A je to celkom ako zajímavé, že áno, že môžeš si vlastně dělat každá ta kresbička vlastně ide do nějaké vrstvy, alebo každý ten tah můžeš vlastně vždycky dávat do rôznych vrstev. Problém je ten formát, že vlastně ten "receiver" (přijímač) pracuje jenom s formátem A5. Když máš väčší ten formát, tak on nedokáže vnímat ty koncové alebo krajné veci. Jo, že keď máš A4 formát tak najednou on už vlastně nevnímá, čo kreslíš ako na krajoch. A. Niekedy proste je lepší ako rolka pauzáku, jo, že proste si môžeš nakreslit na A2, alebo maľovať nebo kreslit vlastně tu ideu, tú ideáciu vlastně do strany, takže máš ako nekonečný ten formát, čo vlastně tady s tým receiverom moc ako nejde, no.

Dotaz / Poznámka (LH, 1:11:13): Jak se mluvilo o skicování v rámci firemních klientů... Mně skicování nikdy nepomáhalo v přípravě zakázky, ale bylo extrémně funkční, pokud se jednalo o specifickou věc – když bylo potřeba rychle a efektivně vysvětlit, proč to, co říkám, je pravda. Stejně jako na stavbě, kde vyfotím místo a domaluji to pencilem. Bylo to nejjednodušší, dalo se to vložit do zápisu a oni to pochopili rychleji, i v tom korporátním prostředí.

Odpověď (Dalibor Dzurilla): Jo, jo, úplně přesně. Lokální problémy je lepší rozkreslit a zvizualizovat. Tam vlastně používáte designovou konverzaci s tím klientem, i když to nemusí být přímý investor, ale třeba stavbyvedoucí, manažer nebo dělník. Ukážete mu, jak se vyřeší konkrétní detail (třeba překrývání plechů nebo dilatace) přímo na místě. Tím odbouráváte ten "habitus shock", protože on si to nedokáže představit. Není to pak už "co-ideace" (tvorba myšlenky), ale spíše "co-design" (společné navrhování) konkrétního problému, které mimořádně efektivně vyřešíte na místě.